Las clases de conversación siguen siendo en la mayor parte de los casos propuestas educativas poco definidas en las que lo único que solemos saber es que el objetivo principal es que el alumno hable y mejore por tanto su fluidez y expresión oral. Tanto en centros públicos como privados, o en clases particulares, los cursos de conversación se desarrollan con un programa de tipo temático, cuando existe, es decir, basado en grupos de vocabulario (vacaciones, naturaleza, computadoras, etc.) y con una gran libertad metodológica para el profesor.

Esta mano libre de la que goza normalmente el docente en estos casos suele llevar a un mayor esfuerzo en la preparación de las clases y al uso de materiales a menudo incoherentes o poco ajustados al nivel, que por otro lado los estudiantes suelen perder o ignorar después con facilidad. Además la dinámica de las clases acaba siendo pobre y basada en el “y tú qué opinas de esto”, estrategia que puede dar resultados desiguales según los estudiantes, los temas y el profesor.

Para solucionar estos problemas han surgido en los últimos años diversos manuales centrados en este tipo de enseñanza, cada uno con sus puntos fuertes y sus carencias. Así Tema a Tema, de Edelsa, seguramente el de mejor calidad gráfica, está más dedicado a la adquisición de vocabulario que a la expresión oral en sí. 

Hablemos en Clase, de Edinumen, es más bien una colección de extensas y trabajadas actividades orales que, sin

embargo, no permite armar por sí mismo una clase de conversación. Bien Dicho!, de SGEL, hace hincapié en diferentes destrezas orales y ambientes de comunicación, y tampoco puede ser en sí mismo base para un curso de conversación.

Es en este contexto cuando tiene sentido la aparición de un nuevo manual que facilite y mejore este tipo de cursos. Cuando iniciamos el proyecto de Habla y Opina, los autores nos propusimos la creación de un manual que pudiera servir de base para un curso de conversación, en el marco de cualquier plan de estudios, para alumnos de nivel intermedio o alto. De esta manera, Habla y Opina tiene las siguientes características

• Estructura a partir de temas generales como trabajo, música o salud para facilitar la adquisición de vocabulario.

• Numerosas y variadas actividades orales para enriquecer la dinámica de las clases.

• Presentación atractiva de los temas, con materiales de diverso tipo: viñetas, dibujos, fotografías, textos, infografías, audiciones, etc.

• Tratamiento no superficial de los temas, de forma que se potencie la polémica y la discusión, que los estudiantes tengan ganas de hablar y dar su opinión.

• Actividades escritas que los estudiantes pueden hacer como tarea en casa para practicar el vocabulario aprendido.

• Centrarse en la expresión oral pero no dejar de lado ninguna de las destrezas.

• Nivel entre B1 y B2.

Estructura del manual

Habla y Opina cuenta con 20 unidades independientes que se pueden trabajar por separado, en cualquier orden o incluso de forma incompleta, ya que no hay ninguna serie de contenidos gramaticales que tenga que ser recorrida. El orden propuesto únicamente pone unas junto a otras a unidades relacionadas entre sí.

Cada unidad desarrolla su tema en forma de varios subtemas para conseguir mayor variedad e interés, y poder concretar mejor los materiales. El manual abarca así desde la crisis económica o la motivación en el trabajo hasta las críticas a la teoría del cambio climático o las claves de un buen sistema educativo, pasando por las medicinas alternativas o la seguridad alimentaria.

Los estudiantes disponen además de una recopilación de recursos lingüísticos para diferentes objetivos comunicativos (negar, mostrar sorpresa, admitir con reservas, etc.), un vocabulario español-checo y la transcripción de todas las audiciones.

Estructura de las unidades

Cada unidad consta de ocho páginas y está pensada para ser completada en dos o tres sesiones de 90 minutos, aunque evidentemente depende de la naturaleza y tamaño del grupo. Las secciones son las siguientes:

• Entrando en materia: Se trata de las dos páginas introductorias a la unidad. Se desarrolla una única temática a partir de varias actividades y un estímulo visual que domina la doble página. Se sugieren también preguntas para inspirar el debate o la conversación espontánea sobre diferentes aspectos del tema tratado.

• Las actividades orales son de diferentes tipos y dinámicas: ordenar listas de conceptos según diversos criterios, obtener información del compañero, debatir en parejas o tríos para llegar a una conclusión o crear algo, definir un concepto, hacer lluvias de ideas, juegos de rol, discutir a partir de textos, fotografías o viñetas…

• En la mayor parte de los casos el estudiante debe utilizar sus capacidades argumentativas, aportar su opinión y razonarla, presentar opciones y escenarios, barajar la teoría con sus propias experiencias, etc.

• En todo momento los materiales son susceptibles de provocar debates o conversaciones si el profesor las guías o toma la iniciativa.

• Soltando la lengua: El tema principal de la unidad se sigue desarrollando, esta vez a través de dos o más subtemas. La variedad de actividades y estímulos visuales es mayor que en la sección anterior, por lo demás es el mismo concepto que ‘Entrando en materia’.

• El don de la palabra. La sección comienza con un texto de tipo periodístico-interpretativo que por sí mismo puede dar lugar a un debate espontáneo, sin actividades guiadas. Un recuadro destaca dos o más frases hechas o recursos expresivos que aparecen en el texto. Le siguen una o dos actividades de comprensión y a continuación una serie de ejercicios escritos para practicar el vocabulario aparecido en la unidad. La sección termina con una lista del vocabulario destacado, con espacio para que los estudiantes lo rellenen por sí mismos.

• A debate. Se trata de debatir en conjunto sobre lo visto en la unidad. Para hacerlo más fácil presentamos tarjetas con posturas ya descritas.

• Punto final. Se proponen juegos para repasar el vocabulario y una actividad de redacción escrita.

Nivel

Como se han mencionado, el nivel del manual es B1-B2, lo que exige una mayor naturalidad de los materiales. De hecho los textos han sido realizados exclusivamente para el manual, pero eso no significa que no sean auténticos. Los hemos elaborado hablantes nativos sin preocuparnos del nivel del lector. No se ha simplificado nada ni evitado ningún tiempo verbal. En todo caso se ha pulido el español para hacerlo lo más universal posible y se ha tratado de incluir en la medida de lo posible el vocabulario que considerábamos era necesario que apareciera en cada unidad.

El vocabulario destacado, que es el que se trabaja en los ejercicios y se recoge en el vocabulario final de cada unidad, fue seleccionado teniendo en cuenta dos factores: su pertinencia temática en la unidad y su interés para un estudiante de nivel B1 o B2.

Al mismo tiempo la aproximación a los temas no es ni superficial ni maniquea, y exige de los estudiantes (al mismo tiempo que fomenta) cierta madurez e interés en temas sociales, políticos, económicos, medioambientales, etc.  También necesita de un profesor capaz de guiar a la clase en las discusiones y debates y de estimular a los estudiantes con las preguntas y la actitud apropiadas.

Conclusión

Estamos convencidos de que Habla y Opina constituye una novedad interesante no solo en el mercado checo, sino en general en el mundo de la enseñanza de ELE, al dar respuesta a las necesidades pedagógicas de las llamadas clases de conversación. Su disponibilidad puede mejorar sustancialmente la calidad de este tipo de enseñanza y al mismo tiempo animar a centros y profesores a abrir este tipo de cursos.

Creemos que el manual presenta numerosos estímulos para que los estudiantes hablen, incluye actividades de diverso tipo y no desdeña en ningún momento la conversación espontánea y el debate en clase.  Potencia además la ampliación de vocabulario, que va de la mano con la expresión oral.

V současné době existuje na českém trhu velké množství učebnic španělštiny a často může být obtížné určit, která z nich nejlépe vyhoví našim představám. Schopnost orientovat se mezi nimi nám umožní si lépe zvolit učebnici v případě individuálních hodin. Orientace v dostupných manuálech španělštiny nám také dopomůže k lepšímu ohodnocení kurzů nabízených jazykovými školami, které pro výuku využívají různé jazykové učebnice.

Tento článek popisuje kritéria pro hodnocení učebnic španělštiny. V budoucím článku budeme hodnotit manuály španělštiny dostupných na českém trhu.

Samouk nebo student skupinového kurzu?

Je rozdílné studovat španělštinu samostatně nebo formou kurzů za asistence lektora a dalších studentů.

Učebnice pro samouky zahrnují cvičení s jedinou možnou odpovědí, která jsou snadno opravitelná samotným studentem. Příklady jazyka jsou prezentovány jasně, jednoduše, aby student nenabýval pochyb, což ale značně limituje typ (i půvab) obsahu těchto příkladů. V tomto typu učebnic dále chybí ústní cvičení, která jinak vyžadují přímou interakci s profesorem a dalšími studenty.

Používání manuálů určených pro autodidakty ve skupinových kurzech vede k hodinám soustředěným především na gramatiku a psané cvičení. Vést skupinové kurzy s využitím učebnic pro samouky (například “Španělština pro samouky”) mimo jiné  vyžaduje zkušeného lektora a časově náročnou přípravu tak, aby hodina byla dynamická a komunikativní.

Na druhou stranu učebnice určené pro běžné skupinové kurzy vyžadují přítomnost lektora, který organizuje aktivity a práci s učebnicí. Z toho důvodu může být pro samouka doslova frustrující pracovat s tímto typem učebnic, které obsahují cvičení vyžadující dialog a přímé reakce, které nemohou být samoukem realizovány.

Výuka španělštiny soustředěná na gramatiku nebo komunikaci?

Ve výuce cizích jazyků existují dvě základní metody: gramatická a komunikativní. Každá učebnice španělštiny má tendenci směřovat k jednomu nebo druhému modelu různou mírou. Gramatický přístup zdůrazňuje vnitřní funkčnost jazyka a znalosti formálních chyb. Typickým gramatickým cvičením je doplnění mezer v textu. Komunikativní přístup situuje studenty do simulovaných komunikativních případů, ve kterých se vyžaduje mluvit či psát kreativní, volnou formou. Klasickým příkladem může být dialog v restauraci.

Představu o určitém manuálu a typu výuky, kterou nám zprostředkuje, si můžeme vytvořit prolistováním učebnice, četbou nadpisů cvičení a aktivit. Lektoři pracující například s Fiestou, která je zaměřená především na gramatiku, nebo jiným manuálem pro samouky, nemají stejný styl výuky jako ti, kteří používají například učebnici Gente, která je pravým opakem Fiesty. Existují také manuály, které kombinují oba dva přístupové modely, například Aventura nebo Nuevo Ven.

Není možné určit lepší nebo horší metodu výuky; záleží na preferencích a charakteru studenta. Vždy je třeba konzultovat, jaký typ aktivit student upřednostňuje a zvážit, jestli tyto požadavky může vybraný manuál splnit.

Česká nebo španělská učebnice?

V České Republice je dostupný široký sortiment učebnic španělštiny vydaných španělskými dodavateli jako je Gente, Aula, Nuevo Ven a další. I přesto, že některé z nich se vykazují vysokou pedagogickou i grafickou kvalitou, mají jednu nevýhodu: nadpisy a instrukce k cvičením a výklad gramatiky jsou ve španělštině, což představuje velkou překážku pro studenty začátečníky i mírně pokročilé. Ve skupinových kurzech může lektor tuto nevýhodu vyvážit svojí znalostí českého jazyka. Nicméně je omezena autonomie studenta, který se bude potýkat s problémem porozumění účelu aktivit, domácím cvičením a především výkladu gramatiky.

Obecně lze říci, že české učebnice, jako Aventura a Fiesta, nebo cizí učebnice adaptované pro podmínky České republiky jako Colores, umožňují studentovi samostatnost při práci a posilují motivaci studenta. Navíc obsahují vlastní česko-španělský slovník, který zahrnuje slovíčka používané v učebnici.

Učebnice publikované ve Španělsku jsou určeny pro multikulturní publikum a nezohledňují specifika české gramatiky, slovní zásoby ani kultury. V učebnici Aventura se studenti učí hovořit o svých vlastních reáliích a porovnávají je s těmi španělskými. Nicméně existují také lektoři, kteří jsou toho názoru, že bilingvní učebnice nemotivuje studenty přemýšlet ve španělštině a proto často preferují monolingvní manuál.

Úroveň

Velká část španělských manuálů je v současnosti koncipována podle úrovní společného evropského referenčního rámce, který je používaným standardem v celé Evropské unii. I přesto může být koncept učebnic sledující tyto standardy nahodilý, proto je vždy vhodné projít a zkontrolovat obsah a témata, abychom si mohli udělat představu, s čím přesně budeme pracovat a jestli je to přesně to, co očekáváme.

V tomto smyslu je velmi důležité zvážit, zda úroveň kurzu španělštiny, který chceme navštěvovat, koresponduje s úrovní manuálu určeného pro kurz.

Vzhled a tématika

Každý z nás je odlišný a má i jiné potřeby pro studium. Z tržních důvodů převažuje na trhu nabídka manuálů pro mladé studující na střední škole, jako například Aventura nebo Colores, nebo obecně pro mladé publikum (učebnice Aula a Fiesta). Samozřejmě také existují učebnice pro dospělé (Nuevo Ven), děti (Chicos, Chicas), dokonce i speciálně sestavené pro určité profese. V těchto případech se učebnice odlišují graficky (fotografie, obrázky) a tematicky (témata textů).

Obecně lze říci, že není překážkou, aby dospělí využívali učebnici Aventura nebo aby adolescentní publikum pracovalo s Nuevo Ven. Toto jistě není rozhodující kritérium, nicméně je vhodné tento aspekt zvážit, neboť již samotné otevření učebnice a práce s ní by měla motivovat. Vzhledově a obsahově neatraktivní učebnice může být právě oním rozhodujícím faktorem, který ovlivní naše rozhodnutí, zda strávíme odpoledne studiem španělštiny nebo jestli raději budeme preferovat jinou aktivitu.

První pokus o normalizaci španělštiny učinil v XII. století samotný panovník Alfonso X., zvaný Moudrý. O staletí později roku 1492 v období renesance a humanismu se objevila první španělská gramatika, mimochodem první gramatická studie moderního evropského jazyka vůbec. Její autor Antonio de Nebrija vydal o něco později roku 1517 pravidla španělského pravopisu.

Nicméně kodifikaci pravidel španělského pravopisu přinesli až osvícenci. Roku 1713 vzniká Španělská královská akademie - RAE (Real Academia Española), která je dodnes oficiálním strážcem jazyka španělsky mluvících národů.

Pokusy o institucionalizaci španělštiny byly vedeny nejen kulturním, ale i politickým zájmem. V roce 1711 nastoupila na trůn Bourbonská dinastie, která zemi administrativně sjednotila. Kastilština, jež měla ve Španělském království nejvýraznější zastoupení, neboť jí mluvilo téměř 80% populace, se stala jediným oficiálním jazykem a měla být tudíž používáná pro veškerou veřejnou agendu. Z tohoto důvodu musela mít jasně psaná pravidla.

Postupem času se hlavním úkolem Akademie stala kodifikace jednotné spisovné španělštiny v celém španělsky mluvícím světě a její ochrana před neologismy a barbarismy. V roce 1870 byly otevřeny první akademie v Latinské Americe a v současné době existuje celkem 22 akademií, jež spolu navzájem spolupracují.

Po několika reformách, ta poslední se odehrála roku 1959, má spisovná španělština stabilní pravidla pravopisu, má tedy relativně jednotnou formu, což je vzhledem k její zeměpisné rozloze poměrně náročný úkol. V současnosti RAE ve svém slovníku z roku 2001 uvádí více než 88.000 slov a 160.000 slovních významů. Z těch posledních je  jich přibližně 18.700 latinskoamerických a jen 3.700 výhradně španělských.

V XVIII. století se již namísto kastilštiny používá termínu španělština. Do té doby byla kastilština jazykem Kastilie, která se z malého hrabství v IX. století stala největším a nějlidnatějším španělským královstvím. Rozšířila se postupně k jihu a pohltila Andalusii. Společně s Aragónem se stala zakládajícím královstvím jednotného Španělska.

Kastilština vytlačila aragonštinu, asturijštinu a leonštinu a těšila se větší kulturní a literární vážnosti než galicijština a baskičtina a dokonce i katalánština, která se po období rozkvětu nacházela v úpadku. Z tohoto hlediska se zdálo logické, že v okamžiku hledání společného jazyka se právě ona stala vyvolenou. Přesto se v zemi nadále mluvilo jinými jazyky a důležitá města jako Bilbao, Valencie nebo Barcelona byla bilingvní. Nazývat kastilštinu španělštinou je svým způsobem, jako kdybychom nazvali angličtinu "britanštinou". Nicméně díky svému oficiálnímu statutu začala být kastilština vnímána mimo Španělsko jako jazyk všech Španělů.

Oficiální slovník RAE se vlastně začal nazývat “diccionario de español” místo “diccionario de castellano” teprve v roku 1925.

V současné době se výrazu kastilština používá ve Španělsku a některých oblastech Latinské Ameriky k označení španělštiny jako takové, někdy je ovšem kastilštinou míněna pouze španělština, kterou se hovoří ve Španělsku. Toto označení nicméně není masivně rozšířeno a také RAE upřednostňuje termín španělština.

Charakterové rysy jazyka, podobně jako je tomu u lidí, jsou výsledkem jeho dějin. Věděli jste například, že španělština nese jisté rysy baskičtiny a že 10% jejích slov je arabského původu? Víte, jaký jazyk se jí nejvíce podobá nebo jaký je rozdíl mezi španělštinou a tím, čemu španělsky mluvící národy říkají castellano (česky kastilština)? A co to vlastně je spanglish?

Genealogie španělštiny

Španělština je románský jazyk stejně jako francouzština, portugalština, katalánština, italština, rétorománština, rumunština a další. Z toho mimo jiné plyne, že jejím základem je vulgární latina, kterou se mluvilo v Římské říši a která se vydala vlastní cestou napříč stoletími, až dospěla ke své moderní podobě.

Vulgární čili lidová latina je odlišná od latiny spisovné, která se dodnes učí na školách. Lidová latina se stala hlavním jazykem velké části území dobytých Římany i poté, co se říše rozpadla a v V. století zanikla. Nová politická dělení a úpadek obchodu a měst vedly k postupné ztrátě komunikace a izolaci jednotlivých území, což vyústilo ve vytvoření latinských dialektů, které se postupem času vyvinuly v samostatné jazyky.

Lidová latina již vykazovala rysy odlišné od spisovné latiny, které i dnes najdeme ve všech románských jazycích. Jedním z nich je k veliké nelibosti českých studentů používání členů a také postupná redukce počtu pádů (pouze rumunština si některé zachovala). Rovněž se si vytvořila složené časy s pomocným slovesem “haber” a slovesné tvary založené na infinitivu: podmiňovací způsob a budoucí čas.

V rámci románských jazyků patří španělština k západní skupině společně s portugalštinou, francouzštinou, katalánštinou a okcitánštinou (používanou v jižní Francii, v některých alpských údolích v Itálii a ve Val d'Aran ve Španělsku). Tato skupina je charakteristická mimo jiné vytvářením množného čísla pomocí koncovky –s. Nicméně navzdory společným znakům je pro Španěla dnes snadnější porozumět Italům než Francouzům.

Gramatikou a slovní zásobou se španělština nejvíce podobá portugalštině, s níž společně tvoří podskupinu ibero-románskou. Podle mezinárodní publikace o jazycích Ethnologue je Španělům na základě jazykových kořenů slov (například “ponte” a “puente” (most) mají stejný latinský základ “pons, pontis”) portugalština nejbližší a tudíž nejsnáze srozumitelná, neboť s ní sdílí 89% slovních kořenů. V těsném závěsu je katalánština s 85% a dále italština s 82%. Nejvzdálenější rumunština s ní sdílí 71% slovních kořenů.

Málo se již mluví o tom, že čestina i španělština jsou, byť vzdáleně, jazykově spřízněny. Obě dvě totiž patří do rodiny jazyků indoevropských, kam se řadí mimo jiné slovanské, románské, germánské, keltské či perské jazyky. Indoevropané přišli do Evropy asi před 4000 lety a jejich jazyk postupně nabyl vrchu nad domorodými jazyky původních obyvatel, se kterými se asimilovali. Postupem času se indoevropština rozpadla na dialekty a dala tak vzniknout například latině či staroslovanštině.

Čeština a španělština si jsou pochopitelně dnes vzájemně nesrozumitelné, ale mají některé společné gramatické rysy, např. trpný rod (Dům byl postaven. La casa fue construida) nebo osobní zájmena 3. a 4. pádu (mně - me, tebe - te, atd.) a kořeny některých slov, jako např. tři - tres, sědět – sentar, vidět – ver, dát – dar, oko – ojo, nový – nuevo, atd.).

Vývoj španělštiny

Vývoj španělštiny a studium faktorů, které ji po staletí ovlivňovaly, úzce souvisí s dějinami celého Iberijského poloostrova. Za první text v kastilštině je považován soubor dopisů a dokumentů sepsaných v IX. století ve městě Valpuesta. Kastilština, jak sám název napovídá,  vznikla v hrabství Kastilském v oblasti, kde dnes leží provincie Burgos a Kantábrie v těsném sousedství baskičtiny, která ji ovlivnila především foneticky.

Proto se také španělština od jiných románských jazyků liší používáním dvouhlásek  “ie” a “ue” tam, kde latina znala dlouhé “e” a “o”. Tak například latinské “centum” (sto) dalo v dnešní portugalštině “cem”, ve francouzštině “cent” a v italštině “cento”, ale ve španělštině “cien”. Předpokládá se, že tento rys je právě baskického původu.

Už dříve byla latina na Iberijském poloostrově ovlivněna starogermánštinou, která sem přišla s vizigótskou invazí v V. století. Ačkoli vizigóti rychle latinu převzali, zanechali v jazyce své stopy - slova, která dodnes patří do základní slovní zásoby: guerra (válka), blanco (bílý), rico (bohatý) či guante (rukavice).

Od začátku arabské invaze po následujících 800 let během tzv. rekonkvisty, čili znovudobývání araby okupovaných území křesťany byla španělština v úzkém kontaktu s arabštinou, z níž tudíž převzala značné množství slov souvisejících především se stavbami, jako např.: azulejo-kachlička, albañil-zedník, alcantarilla-kanál, alambrado-drát…, ale také pojmenování předmětů denní potřeby: taza-hrneček, almohada-polštář, alfombra-koberec či potravin: limón-citrón, naranja-pomeranč, alcachofa-artyčok, albahaca-bazalka….

Objevila se i synonyma slov latinského původu, ta ovšem nakonec převážila, např.: sortija-anillo (prsten), alacena-armario (skříň), tabique-pared (stěna) nebo aceituna-oliva (oliva). Odhaduje se, že 10% španělského lexika pochází z arabštiny, nebo sem přišlo prostřednictvím tohoto jazyka. Arabština rovněž španělštině propůjčila své rysy, jako např. koncovku –í některých přídavných jmen (marroquí - marocký).

Dobytí Ameriky sebou přineslo značné množství slov přejatých z domorodých jazyků, která popisovala nový objevený svět: tabaco (tabák), patata/papa (brambora), tomate (rajče), chocolate (čokoláda), cacique (pohlavár), cancha (kurt), atd. V americké formě španělštiny v závislosti na regionu najdeme množství výpůjček z domorodých jazyků. Například v Mexiku se kukuřice (maíz) říká také “elote” a v Argentině a Chili fazole (judías, frijoles) jsou také “poroto”.

V XVIII. století se mezinárodním jazykem stává francouzština a i její kulturní a geografická blízkost usnadňuje přejímání francouzských slov do španělštiny. Případem těchto slov jsou:  pantalones (kalhoty), joya (šperk), élite (elita), jefe (šéf) nebo jamón (šunka). Podobná situace nastává nyní s anglickými výrazy především v oblasti nových technologií, kde se objevují slova jako: chatear, teléfono celular, computadora, chip, atd.

V současné době se na mnoha místech Spojených států hovoří již zmíněnou spanglish, což je španělština s vysokým podílem angličtiny, výsledek příchodu mnohdy nepříliš vzdělaných latinskoamerických přistěhovalců do nového prostředí.

Jazyk, kterému se mají naučit, v tomto případě angličtina, je prestižnější než jejich rodná řeč, tudíž je používán kdykoli toho je mluvčí schopen. Navíc jsou pomocí angličtiny vyjadřovány i pojmy, které rodný jazyk nezná. Výsledkem je spanglish, směsice obého.